Hříbkové rizoto

risotto
Originally uploaded by lipár.

Držím v mrazáku zásobu předvařených hřibů. V sáčcích jsou houby i s trochou vody, ve které se hned po přinesení z lesa krátce vařily - je to velmi praktické. Když se pak chci pustit do rizota, dělám to následujícím způsobem.

Zmražené hřiby nechám povolit v cedníku. Vodu z nich zachytávám do hrnce, přidám kostku zeleninového bujónu od Würzlu a jen krátce povařím.

Mezitím osmažím na dostatečně velkém množství másla nadrobno posekanou cibulku. Když zesládne, přidám italskou rýži na rizoto. Když je rýže dostatečně potažená máslem, je čas přilít sklenku či dvě bílého vína. Potud vše snadné, jasné a relativně rychlé.

Následuje část pomalejší. Rýži postupně živím hříbkovo-zeleninovým vývarem - vždycky jen do té míry, aby rýže byla pod velmi tenkou hladinkou - a držím pod pokličkou na mírném plameni. V okamžiku, kdy je rýže dostatečně měkká, lepivá a jemná, přihodím hřiby, promíchám a sundám z ohně.

K dokonalosti zbývá jen čerstvě namletý pepř a parmezán.

Spropitné: Kmotra, V Jirchářích 12, Praha 1

Tak já nevím.

Zaskočil jsem do pizzeria Kmotra po delší době, dostal jsem totiž chuť na jejich pizzu zvanou La Crema. Je to vydatný kousek ve složení mozzarela, šunka, smetana, parmezán - skutečně nic dietního, ale nutno říct, že kombinace je to velmi chutná. Když o tom tak uvažuji, byl to vždy jediný důvod, proč do Kmotry zajít.

Pizza je stále stejná - vydatná a chutná. Obsluha by mohla k jídlu připojit i úsměv, jistě by tím nic netratila. Potěšilo mě, že mírně nechápavý výraz, který byl reakcí na mou prosbu o sklenici obyčejné vody z kohoutku, netrval příliš dlouho a následovala po něm skutečně sklenka vody (a nikoli sáhodlouhé výmluvy o hygienicích nebo zákazu ze strany majitele, se kterými se lze ještě na řadě míst setkat). Mimochodem, na účtu se vůbec neobjevila.

Ale jak už jsem uvedl, nevím. Sto padesát korun za pizzu, kterou mám sice rád, ale kvalit nebeské many nedosahuje, je možná trošku moc. 2Unlimited a další obskurnosti, zde nikoli jako volba zlotřilého rozhlasáka, ale jako vědomá volba, člověku mého ražení trávení neulehčují. (Mimochodem, marně vzpomínám, kdy jsem naposled navštívil restauraci, kde by hudební kulisa vhodně dotvářela atmosféru.)

Není to proto ani nadšené "ano, musíte do Kmotry, protože bez La Cremy nelze existovat", neí to ani zděšené "proboha, tomu místu se vyhněte". Je to jen rozpačité "tak já nevím" způsobené nejednoznačností zážitku, tedy jakousi šedí.